O nás
MOTTO: Někdo sbírá známky, někdo pivní tácky. Já sbírám psy.
Ale jsem vybíravá. Volně pobíhající psi u nás ve vsi mají většinou šanci, že se jich někdo ujme. Pes, kterého někdo vyhodí do škarpy a on ztratí veškerou důvěru v člověka a jen bezmocně čeká na kraji silnice a doufá, že snad páníček přece jen přijde k rozumu, těch je bohužel víc než dost.Čeká den, týden a postupně mu ubývají síly i naděje a zvyšuje se nedůvěra v neznámé okolí. Přemluvit takového psa, aby se k vám dobrovolně připojil a přijal vás za nového pána, dá někdy dost práce, ale vyplatí se to.
Měli jsme fenku německého ovčáka, která seděla v zimě asi 14 dní na krajnici silnice a vyhlížela „svoje auto“, z kterého ji někdo vyhodil. Nikoho k sobě nepustila, vždy odběhla pár metrů, ale zase se vrátila na své místo. Trvalo mi celé odpoledne, než jsem ji „přemluvila“, že naše auto taky není nejhorší a odvezla ji domů. Byla v hrozném stavu, vyhublá, omrzlý ocas v podstatě jen kost se zbytky kůže, a když byla neklidná, vždy si jej okusovala. Měli jsme trošku strach, jak se bude chovat k našim čtyřem jezevčíkům, ale okamžitě je přijala jako rodinu. Zemřela v lednu 2008 ve věku deseti let a nechali jsme
si po ní fenku Hanny.
Několik jezevčíků, také zřejmě vyhozených z aut, se nám podařilo umístit k novým majitelům. Psa, kterého přejelo auto a on se strašným kňučením ležel v příkopu a lidé z okolí volali, že nemůžou spát, aby jej manžel, který je veterinář, přijel utratit, a který se u nás uzdravil a když jsme našli původního majitele, tak k němu nechtěl.
|
| Barunka |
Velká černobílá fenka byla v hrozném stavu. Byla tak vyhublá že se nemohla postavit na zadní nohy, ale do auta šla poměrně ochotně. Horší byla asi 15 km cesta domů. Přece jen cizí velký pes - po pár metrech se začala cpát k volantu a jakoby ven. Několikrát jsem zastavila, otevřela dveře a pustila ji, ale vždy se jen vypotácela a okamžitě zase lezla zpátky do auta. Teprve čas ukázal příčinu chování. Chtěla sedět na klíně a to jí zůstalo po zbytek života. Nikdy nezapomenu na reakci své maminky, když ji uviděla – „Proboha, cos to zas dotáhla za hnusnýho čokla?!“
Naprostou náhodou ji poznala jedna známá - řekla nám jméno majitele i chovatele. Byla to fenka Českého horské psa, čistokrevná, ale bez PP. Majitelka se odstěhovala a fenečku prodali za pár piv na guláš místnímu vybírači popelnic, který ji naštěstí vyhodil, protože se jí bál. Barunka byla to nejlepší, co mě v životě potkalo. Její oči se vždy ptaly: Dělám všechno dobře? Nebudeš se zlobit? Nikdy neprodělala žádný výcvik, ale reagovala jen na gesta, pohyb. Jezdila se mnou v autě, sloužila noční služby. Nikdy jsem neměla lepšího kamaráda.
Stala jsem se hrdou členkou klubu ČHP, obtelefonovala asi sto lidí, abych dala dohromady rodokmen a s naší Barunkou absolvovala výstavy a bonitaci, i když jsem nikdy nechtěla papírového psa. Ale pro toto nádherné plemeno jsem ochotna udělat cokoli.
Slibuji, že udělám všechno, aby bylo zachováno v původní podobě.
Jen ten název - /Petr Hanzlík promine/ - Český horský pes – jsem si pro sebe upravila na Český univerzální kamarád.
A tak díky Barunce byla založena chovatelská stanice HVĚZDA VYSOČINY.